Trestný čin "šíření psychedelie" Aneb návyková látka nemusí být návyková

Člověk by čekal, že návyková látka je návyková látka a že trestný čin šíření toxikomanie se týká podněcování užívání takové látky. Nikoliv však z pohledu trestního zákoníku. Ten sice říká, že šíření toxikomanie se dopouští ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří“ (§ 285, dříve § 188a), ale zdání klame. Jiný paragram (§ 128, dříve § 89 odstavec 10) totiž návykovou látku pro účely trestního zákona předefinovává takto:

Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“

Ani slovo o návykovosti, trvalosti navozených změn psychiky, schopností či chování nebo o látkách považovaných za drogy dle jiných paragrafů. Co z toho plyne? Paragraf 285 se zdaleka netýká jen šíření toxikomanie, ale i podněcování užívání látek měnících vědomí. Za zneužívání je totiž soudy v praxi považováno jakékoliv užívání bez posvěcení lékaře, za látky jsou považování i rostliny a nepříznivě ovlivnit psychiku znamená jakkoliv změnit vědomí (i když tato tři předefinování jsem v zákoně hledal marně). Máme tu de-facto dovedně skrytý trestný čin šíření psychedelie“, což je na pomezí orwellovského thoughtcrime. Možná dokonce máme přímo zákaz prodeje veškerých entheogenů, což ale zatím v praxi otestováno nebylo.

Co z toho plyne? Obhajoba obviněných z šíření toxikomanie založená na tvrzení, že propagovaná látka není návyková ani zakázaná, nemá šanci na úspěch. Schůdnější by mohla být tvrzení, že rostlina není látka, že prodej není podněcováním a že propagace odpovědného užívání není totéž co podněcování zneužívání, ale je mi jasné, že přesvědčit o tomto konzervativní soudce a znalce (zvyklé jen na požitkářství alkoholu, kávy a tabáku a aplikujících stejný přístup na všechnu ostatní látky) by bylo značně obtížné.

O tom, že paragraf o šíření toxikomanie je gumový a svádí k selektivnímu uplatňování vůči nepohodlným osobám, se ví už dlouho. Podle příznivců by naopak měl trestat dealery nabízející před školami dětem drogy v podobě bonbónů“ (přičemž tato stará historka je sama o sobě jen městský mýtus neboli blud) a neměl by být soudy vykládán nepřiměřeně široce“, jenže to je jen soukromý názor, který žádnou právní jistotu nepřináší.

Dalším úskalím paragrafu 285 je to, že vlastně ani není možné ho aplikovat důsledně. Třeba nikotin je bezpochyby způsobilý nepříznivě ovlivnit psychiku člověka i jeho sociální chování, ve vysokých dávkách nebo při dlouhodobém užívání dokáže totéž i obyčejný kofein a z vlastního okolí znám osoby na obou těchto látkách závislé do té míry, že jejich sociální chování tím skutečně je nepříznivě ovlivněno.

Pokud bychom tedy zákon aplikovali nikoliv ad-hoc, ale důsledně a spravedlivě, museli by být trestáni i výrobci a prodejci cigaret, čaje, kávy, coca-coly a dalších stovek nápojů, potravin a léků, stejně jako provozovatelé většiny médií (reklama na každodenní ranní kávu je přímo ukázkové svádění ke zneužívání). Dále i rodiče nabízející dětem čaj. Skutečnost, že se nic takového neděje, svědčí nejen o pokrytectví státní moci (formulace s výjimkou alkoholu naznačuje, že autoři zákona si snad ani nebyli vědomi, že nikotin a kofein jsou také psychotropní látky) a činí z paragrafu 285 nejasný zmetek, který nemá v trestním zákoně právního státu co dělat. Je smutnou vizitkou zákonodárců, že tento zmetek v prakticky nezměněné formě přenesli i do novém trestním zákona.

Příště se podíváme, jak je paragraf o šíření psychedelie“ v praxi selektivně zneužíván proti prodejcům entheogenů, které není možné obvinit z distribuce drog.